Na co nezapomínat

Tento článek bych chtěla věnovat problématice v agility, které je čím dál tím častější a to s názvem "Na co nezapomínat". Asi ještě stále nevíte, o čem je řeč a nebo vás toho napadá mnoho, ale pravděpodobně těsně vedle. Nebudeme se zde bavit o tom, co nezapomenout s sebou na závody a ani, že nemáte zapomenout parkur, i když to byste také neměli, nýbrž nezapomenout hlavní myšlenku agility a tou je zábava. 

Dnes a denně se setkávám s lidmi, kteří mluví či píšou na sociálních sítích o nějaké problematice tipu "Pes mi skáče zóny, co mám s ním dělat?" nebo "Můj pes je příliš pomalý, jak ho mám zrychlit?" a nebo časté oznámení "No představ si, že můj pes v tak jednoduchém parkuru na závodech shodil několik skoček, no já myslela, že ho snad přetrhnu, protože kdybychom zaběhli čistě, tak jsme první!". Těch dotazů či oznámení ohledně nějakého problému je opravdu mnoho, vypsala jsem zde ty nejčastější, ale vždy jsou to na stejnou bázi- ve psovi je nějaký problém. Ale co když ten problém není ve psovi, ale v majiteli? Chápu, že je jednodušší hledat chyby na psovi, ale většina takových problémů pramení od majitele. Často o tom, že jsme udělali nějakou chybu ani nemusíme vědět, ale psi neumí číst myšlenky a pochopí to tak, jak jim tu informaci předáme. Takže místo toho, než začnete házet všechnu "špínu" na vaše psy, si projděte vše krok po kroku, zda jste všude postupovali správně a i kdybyste došli k výsledku, že jste nechybovali, snažte se změnit přístup dané problématiky nejprve u nás než u psa. Například, když pes skáče zóny, ujištěte se, zda ho nerozptylujete vy, vaše povely, váš pohyb, okolní překážky a tak dále. Na závodech je to často chyba psovoda, kde pracují nervy, někdy přelétneme myšlenkou jinam a nejsme tam se psem na 100%, nestíháme, říkáme špatné povely nebo špatný timing. Ne vždy je to vina psa, na to nesmíme zapomenout! 

Každopádně se dostáváme k jádru problému a to je, že v dnešním agility chybí ta radost, nadšení a zábava z tohoto sportu, kord ze strany majitele. Místo toho, aby byl člověk rád, že může čas věnovat svému čtyřnohému kamarádovi, že sportují a posilují vzájemný vztah, se stále dokola řeší rychlost, umístění na závodech a kvalifikace na prestižní závody, zapálenost, dokonalost. Každý chce mít psa co s co největším drivem a chutí, ale přesto vnímavého psa, kterým má perfektní a spolehlivé sbíhačky prošlápnuté až dolu a kvalifikují se a nejlépe i vyhrají mistrovství světa. Kvůli tomu jsou lidé ochotní zaplatit majlant za štěňata profláknutých plemen v agility, u kterých si každý takový myslí, že je to záruka perfektního agiliťáka + si často pořizují i taková plemena, která se k nim povahově nehodí, ale co už, nějak se přeci musí obětovat ne? Takoví lidé tráví na parkuru hodiny a hodiny týdně pilováním všeho možného, aby bylo vše do puntíku, jak si to dopředu vysnili. Pak jedou na závody a nedej bože, že pes bude pomalý a nebo se neumístí na bedně. Roky se ženou za výsledky a pokud pes není tak dokonalý, jak se očekávalo, nevadí, nikdy není pozdě na to si pořídit nové štěně, vždyť je jich dost. A co s tím "psem k nepoužití"? V tom lepším případě zůstane doma, v tom horším je prodán někomu jinému. I když, je výsledku je možná lepší případ, když se pes dostane do rukou někoho, kdo ho bude milovat a užívat si s ním život naplno. Ano, takový případ už je extrém, ale bohužel je to tak. Co oči nevidí, toho srdce nebolí. Ne vždy to dojde takto daleko, každopádně jsem zažila hodně případů, kde mi bylo psa líto. Například majitel špatně navedl psa na překážku, pes samozřejmě udělal to, co mu psovod ukázal a náhle psovod vybuchne, psa chytne a pokárá ho. Pes netuší, co udělal špatně a místo šťastné chvíle se z tréninku stane teror. Zkusí to znovu, pes je tentokrát velmi opatrný, aby nechyboval, načež se psovod zastaví a naštvaně odchází z parkuru se slovy "Ten pes je pomalý a vůbec nesnaží! Mě to s ním nebaví, on to dělá naschvál a na to já nemám nervy!" 

Zamyslete se prosím nad sebou a položte si otázku, zda vám to vůbec za to stojí. Necítíte se dobře vy a ani pes. Nebylo by lepší se se psem projít a užít si klidnou procházku bez negativní energie? Nesnažte se změnit psa, ale sebe. Svůj přístup a chování. Odtud pramení většina problémů, které řeší skorem každý z nás.

Díky za trenéry a agiliťáky, kteří se snaží ostatní vést k tomu, že jsou agility zábava a není třeba vše tak hrotit, a i když se nedaří, nezhroutí se z toho svět. To, že nemáte nejrychlejšího psa na světě, to, že nemáte největší úspěchy a to, že váš pes nemá nejhezčí zóny neznamená, že je to špatně a máte to nějak přehnaně řešit. Vše si svou cestu najde a vše má být tak, jak má být. Nezáviďme, nehroťme to, proste buďme rádi, že máme tak skvělé čtyřnohé parťáky, kteří tu pro nás vždy jsou a užívejme si to s nimi naplno, dokud to jde!